Letos od 6. srpna jsem byl na "Pielgrzymce", tedy na pěším putování z Krakova do Čenstochové. Šlo celkem 8500 poutníků v sedmi proudech, já šel ve skupince č. 13 v druhém proudu, kde nás šlo asi 2000 a v naší skupině nás bylo asi 160. Z Moravy nás šlo osm. Pouť trvala šest dní, během kterých jsme ušli necelých 160 km.

To je malá statistika. Ale co člověk prožívá na pouti? Co si s sebou nese ve svém nitru? Jak prožije tyto duchovní cvičení na cestě?

Pro mne ty byly docela náročné dny. Už před poutí na mne padly nějaké těžkosti. Ale na pouti během putování to teprve bylo nesení kříže :-). Bolavé nohy, vyrážka, které se říká "asfaltovka", protože jsme převážně chodili po asfaltu, tedy asfaltovka byla na celých nohách, nateklé kotníky, večer teplota i zimnice. A v nitru boj, zápas, hledání světla, volání z hlubin k Hospodinu.

Moje polština není nijak slavná, ale přece jen jsem trošku vnímal slova, která během putování zaznívala - modlitby, čtení z Písma, rozjímání, katecheze, mše svaté, výzvy a podněty ke zpytování svědomí, písně, chvály - a přidával jsem se k nim, jak jsem mohl.

A tak věřím, že všechny těžkosti nabídnuté Ježíši k proměně budou zúročeny tak, jak on chce, v životě mém, i v životě mých blízkých, a všech na které jsem při pouti pamatoval.

Deo gracias.